Přesto, že naše jednota zbraslavského Sokola byla založena až v roce 1887, Zbraslav samotná byla součástí sokolského dění už od jeho prvopočátků v roce 1862 - jednak jako místo spjaté s národní historií a vedle toho také jako dostupný cíl výletů a poutí za jižními hranicemi Prahy.  Sokol Pražský hned v květnu téhož roku uspořádal první oficiální výlet, jehož cílem byla právě Závist a Zbraslav. K této události vyšlo 10. května 1862 v novinách stručné oznámení:
  "Tělocvičná jednoto Pražská Sokol uspořádá v neděli dne 11. t. m., bude-li počasí příznivé, první tělocvičný výlet do Závisti. Údové jednoty nechť se k tomu konci sejdou v obleku turnéřském v neděli o hodině 5. ráno v sále Apolla. Výbor."

O tři dny později vyšla v Národních listech obsáhlá reportáž z této akce. Nejlépe bude, když zazní v původním znění:

    "První výlet tělocvičné Jednoty Pražské do Závisti. Jak jsme již včera v krátkosti podotkli, zdařil se tento výlet jak náleží dobře. V neděli ráno shromáždili se údové „Sokola" již o hod. 5. v sále n Apolla v počtu asi ke 200, tedy právě polovička všech údů jednoty; nezúčastnivší se na výletu, zůstali proto doma, poněvadž jim pro krátkost času ještě možná nebylo předepsaný si zjednali oblek. Velice byli všichni potěšeni příchodem milovaného Purkyné, který, ačkoli tak časné z rána bylo, přece přišel, aby podíval na statečné junáky a jim přál slastnou cestu na první výlet. Po volbě prozatímního praporečníka a roztřídění v čety, jichžto náčelníkem byl vždy jeden z cvičitelů, vyšli češti turnéři Žitnou branou z města a ubírali se k Nuslím přes Pankrác, Hodkovičky a Modřany k Zbraslavi. Byl to pěkný pohled na dlouhou řadu mladých, svěžích mužů v malebném obleku, sokolími pery za slovanskými klobončky a vlajícím červeno-bílým praporem nad hlavami jejich. Vzorným, nepřerušeným pořádkem vinula se tato řada údolími a přes pahorky a stohlasový zpěv národních písni rozléhal se daleko v ranní záři pěkného májového jitra. Udiveni a ponékud úzkostlivě pohlíželi venkované na tento dav lidí v neznámém obleku, vojenským krokem tichou jejich dědinou se ubirajicí, avžak jakmile zaslechli zvuků českých, známých jim písní zmizela zádumčivost z tváří jejich, „to jsou naši" povídali si mezi sebou a důvěrnou přívětivosti usmívali se na české „Sokoly".

    Blíže Zbraslavi dal se spolek převézti na levý břeh Vltavy a ubíral se pak tiše v uzavřených řadách městečkem k Závistskému přívozu. Jakmile vstoupily první čety do pramice, počala na druhém břehu hudba a střilení z moždiřů." Avšak ještě příjemněji byli jsme překvapeni, vystoupivše u Závisti na břeh, pokrytý velkým davem lidu. U vchodu do zahrady byla vystavená slavnostní brána v podobě dvou vysokých hranolů ze zelené chvoje ovenčených věncemi a vkusně okrášlenými prápory a podobiznami našich výtečníků. Po obou stranách brány stály dívky nesoucí na tácích kytky, jimiž pražské hosty podílely. V bráně Zbraslavští měšťané uvítali příchozí a měšťan pan Jaroš je asi takto oslovil: „Ctěný a milený spolku „Sokole!" Probuzeni novou lepší dobou vzňal se v nás opét plamen lásky k naší milé vlasti, k našemu mateřskému jazyku a ke všemu což na sobé nosí znak ryzího českého smýšleni. Tímto proniknuti citem vítáme Vás upřímně a srdečně co zdárný český spolek v středu starobylé obce Zbraslavské!  Budiž láska, věrnost a svornost mezi námi, a kdekoliv se nám křivda stává, jednejme dle hesla: „Nedejme se !" Vítaje Vás provolávám „Slávu" především milostivému našemu králi, pak neohroženým vůdcům našeho národa, a Vám, zdarní synové vlasti, ndové Sokola — Sláva Sokolu!" Vůdce výletu Dr. Tirš odpověděl na to takto: „Děkuji Vám ve jménu spolku za slavnostní a srdečné uvítaní.  Ono nám bude novým podnětem se vždy zachovati co věrní synové matky Čechie. Kde takový duch jarosti a vlastenectví žije u měšťanů a rolníků, tam sílí každou upřímnou snahu vědomi že marná není a na zmar nepřijde. Blaze nám, že co synove takového národu žijeme  Vám však stateční měšťané Zbraslavští hlučné „Sláva !" — A hory a bory vůkol odrážely stohlasé voláni „Sláva !"- Po tém rozpuštěny byly řady „Sokolu" dílem aby se zotavily, dilem aby se dle libosti bavily a procházely v krásné krajině. Mnozí vystoupili na horu, aby pohlédli na rozkošné údolí Vltavské, jiní spěchali k řece, by si ochladili rozjařenou bujnou krev jiní rozloživše se v chladu lesním bavili se veselým hovorem.

    O hodině 12. zavznél roh náčelníkův a toto znamení uposlechli Sokolové tím rychleji an je volalo k obědu. Napřed zasedlo první odděleni k dlouhé tabuli v zahradě Závistské myslivny, pak odděleni druhé. Oběd byl, jak se na turnéry sluší jednoduchý ale jadrný, sestávaje z polívky, hovězího masa a knedlíků. Ještě sedělo druhé odděleni u stolu an tu přiběhl jeden Sokol, zvěstuje, že přichází starosta spolku. Okamžité zazněl roh náčelníkův, a jako jeleni vyskočili švarní junáci, aby přivitali přichoziho. V okamžiku stáli v dlouhé rovné čáře na louce před zahradou a jak mile se objevil milovaný starosta pan J. Fügner,  zaznělo nadšené a nekonečné jásáni. Brzo na to přišla deputace šesti  slavnostně oděných dívek Zbraslavských přinášejíce pěknou kytku, nižto ozdobily prápor jednoty.  Prápor tento byl vytýčen na zeleném pahrbku a kolem ného  shlukli se Sokolove, kteří zároveň ůdové jsou „Hlaholu" a zpívali krásné sbory. Byl to věru pěkný pohled. Na seleném pahorku vlajíci prápor, po pahorku rozloženi Sokolové v červených košilích, u paty pahorku množství radostného lidu, mužný, rázný zpěv z pahorku daleko nad zelenými luky zaznívající a od skalnatých stráni Vltavy se odrážející.  Pak sestoupili turnéři na louku a počali se bavit, dilem hrou balony, dílem rozličnými tělocvičnými hry. Nejvétší vyraženi však způsobilo divákům vyhazováni na plachtě. Když však spatřili množství krásných dívek z Prahy a z vůkolí, tu si vzpoméli že sluší statečnému rytíři též zdvořilým a úslužným býti proti slabému pokolení, protož, aby i jím způsobili vyražení, dali se na louce do tance. A tak trvaly zábavy rozmanité až do večera. Bylo po 7., když roh náčelníkův volal k návratu do Prahy.  Moždíře hřímaly večerním vzduchem v zahradě hospodského p. Vlčka rozpálen byl ohňostroj a davy lidu na obou břehách Vltavy loučily se nekonečným voláním  „Sláva" s milými hosty s pívajíce národní písně ubírali se „Sokolové"   přes Modřany a Pankrác do Prahy. Již byli na vršku před Modřany a ještě viděli daleko za sebou vystupovati vysoko k večernímu nebi zářící rachejtle. As o 11. přišli opět do Apolla, odkud se rozešli domů.

    Tak se skončil prvni výlet mladého spolku, který v krátké dobé svého trvání, již tak mohutně se rozvinul, a tolik důkazů lásky a důvěry od lidu českého byl obdržel. A v skutku zasluhuje lásky této, nebot vzorné jeho chováni pře svědčuje ihned každého, že to spolek mužů vzdělaných, jichžto prvni péči jest udržeti neposkvrněnou čest a dobré jméno jednoty. Slavné přivítáni tohoto českého spolku na Zbraslavi jest nám ale též důkazem, že i v malém tomto městečku, kdežto, bohužel nevane právě nejpříznivěji vzduch národnímu vývinu, vzdor všem překážkám duch času přece již mocné uchvátil mysl mnohých méštanů a že se tito nehrozí vice ani vyšší nepřízně ani tupé netečnosti a blbých úsměšků šosáctva, kdykoliv se o to jedná osvědčiti se co národovci. - Mezi těmito probuzenými sluší nejprve jmenovati p. Ryse, p. Malého, p. Jaroše, Vlčka a Kodyma, jenž slavnostně toto uvítáni uspořádali."

(zdroj: Národní listy 13.května 1862)